Žlutá splitská rapsodie: nejlepší evropský basketbalový tým 20. století

Žlutá splitská rapsodie: nejlepší evropský basketbalový tým 20. století

Do Splitu se zamilujete pro jeho bouřlivou minulost, překrásné budovy pocházející z dob Římské říše, kultovní pláž Bačvice, na níž vznikla hra picigin, pro nádherný výhled na dalmatské ostrovy a procházky po vrchu Marjan plném zeleně.

Split
Ivo Biočina

Ovšem necelých 15 minut chůze od okouzlujícího Diokleciánova paláce a Jupiterova chrámu stojí také chrám basketbalový. Na kopci Gripe, nedaleko stejnojmenné pevnosti, se nachází Malá hala Gripe, ve které hrával nejlepší evropský basketbalový tým 20. století. Příběh o chorvatské paralele klubů Boston Celtics nebo LA Lakers se začal odvíjet v roce 1945, a to čistou náhodou. Hřiště nacházející se ve čtvrti Spinut bylo nejprve domovem ženského basketbalového družstva, přičemž Splitčané se domnívali, že basketbal je sport určený výhradně pro něžné pohlaví, neboť muži hráli především kopanou v Hajduku, veslovali v Gusaru, nebo se věnovali plachtění a vodnímu pólu.

 

To vše se změnilo v roce 1964, kdy se basketbalový klub Split dostal do první ligy tehdejší federace. V té době začal vznikat basketbalový gigant. Přestěhováním do haly Gripe a příchodem tehdejšího sponzora Jugoplastiky započala rapsodie ve žlutém.

 

První velké evropské finále v Poháru evropských mistrů v roce 1972 proti týmu Ignis bylo ztraceno minimálním rozdílem půl koše (69:70), ovšem o pár let později již začaly skutečné žně významných trofejí. Generace splitských basketbalistů vedená Ratomirem Tvrdićem a Željkem Jerkovem získala dvakrát po sobě Pohár Radivoje Koraće (1976 a 1977).

 

Všechny tyto události byly jakousi předehrou ke crescendu, jež následovalo koncem osmdesátých let minulého století. Úspěchy, které přišly, zařadily basketbalový Split mezi legendy. V těch letech připomínal tým Jugoplastiky skvělou rockovou kapelu. Talentovaní basketbaloví hudebníci Toni Kukoč, Dino Rađa, Goran Sobin a Velimir Perasović měli podporu Zorana Sretenoviće, Duška Ivanoviće a talentovaného mladého trenéra Božeho Maljkoviće. Začalo období splitských basketbalových „Beatles a Rolling Stones”.

KK Split
ARHIVA KK SPLIT

První titul Poháru evropských mistrů získali v roce 1989 v Mnichově. Působení žluté symfonie v Německu spadá mezi největší překvapení v historii sportu, hned vedle výhry Gorana Ivaniševiće ve Wimbledonu v roce 2001 na divokou kartu nebo chorvatského zlata na mistrovství světa v házené v roce 2003. Všechny tři úspěchy patří do kategorie setkání Davida a Goliáše. Splitští basketbalisté přijeli toho roku na závěrečný turnaj Poháru evropských mistrů do společnosti týmů Barcelona, Makabi a Aris jako naprostí outsideři. Bez ohledu na věk a nedostatek zkušeností z velkých zápasů vypadali Kukoč, Rađa i ostatní vedle Španělů v semifinále a Izraelců ve finále jako basketbaloví profesoři. Po vítězství nad klubem Makabi mnichovská palubovka zežloutla splitskými fanoušky a v samotném Splitu je přišly přivítat tisíce lidí.

KK Split
ARHIVA KK SPLIT

Ovšem to byla pouze první část splitské basketbalové trilogie. Hned příštího roku byli „žlutí“ v Zaragoze opět na střeše Evropy. Teď už je nikdo nepovažoval za outsidery. Mimo NBA hráli Splitčané v té době nejlepší basketbal na světě. Limoges v semifinále ani Barcelona ve finále jednoduše neměli šanci. Labutí písní skvělé generace byla Paříž 1991. I bez Rađy, Sobina, Ivanoviće a trenéra Maljkoviće dobyli Splitčané po třetí za sebou starý kontinent. A to ve finále proti Barceloně, kterou tehdy vedl Božidar Maljković. Za to měli Toniho Kukoče, který byl tím rozhodujícím rytířem Jedi. Klub z Chorvatska je stále jediným v historii soutěže, který od zavedení závěrečného turnaje třikrát za sebou získal evropský titul. Cena mezinárodní basketbalové federace FIBA pro nejlepší evropský klub 20. století byla již jen třešničkou na splitském dortu úspěchů.

KK Split
KK SPLIT/IVICA ČAVKA

Pokud by se vytvářela basketbalová mapa světa, byl by Split nepochybně jedním z hlavních kandidátů na basketbalovou metropoli.